wz

Jawa 50 typ 555, 1962, červená

Když v roce 1955 spatřil světlo světa malý motocykl Jawa 50/550 zvaný Pařez, byl veřejností přijat dost rozpačitě a svou dobrou pověst si musel tvrdě vybojovat. O to větší úspěch pak mělo představení modernizované verze, typu 555. Opět jednomístný motocykl se krom drobných vylepšení (zesílené pérování, zvětšené brzdy,...) dočkal praktických hlubších blatníků a už méně praktického nosiče.

Dovolte citaci z rubriky "Máte slovo" časopisu Svět motorů 9/1958 (číslo 275):
MONOLOG NEJMENŠÍHO
Je slušné, abych se představil. Říkají mi Pionýr. Jsem jeden z nejmenších vozidel, jež se pohybují na silnicích energií motoru. Můj technický popis uvádí, že mám obsah 50 ccm. Podle takového měřítka jsem pouhou dvacetinou Spartaka, čtyřicetinou Tatraplanu.
Když jsem se objevil před lidmi, krčili nade mnou čela, ramena i nos. Můj zjev jim nešel dohromady s jejich vžitou představou o motocyklu-bouráku. Nežiji také proto, abych plašil druhé na silnicích. V mé povaze je pravý opak - umírněnost a poklid, požitek z bezpečí místo z bravury a opájení se rychlostí. V mé filosofii není spěchu. Neútočím. Pro mne silnice není bojištěm o metry a zlomky vteřin - kdo bude dříve v zatáčce, na křižovatce, v nemocnici. Nepředjíždím, naopak, nechávám se předjíždět. Je to filosofie výchovná a účinnější než kursy dopravní kázně. Každý z mých bratříků-Pionýrů vychovává dopravě alespoň jednoho pána. Je to ovšem krušná práce - jak s tím mým. Byl zvyklý na čtyři kola a silný motor - sešlápnout plyn a hurá!
Když začínal se mnou, kroutil mi ušima, jako línému mezkovi, který nechce přidat. Nic mu to nepomohlo. Já běhal věčně naplno, až mě to dohřálo. V půli nejhoršího kopce jsem toho nechal. "A teď si běž pěšky, a táhni ještě mne!"
Učil se pomalu, ten můj v sedle, ale časem se naučil a dnes jsme kamarády. Přišel na to, že se vždycky dostane za hodinu tam, kam ti velcí za čtyřicet minut. Že za cenu těch dvaceti minut si jede v klidu, bez oněch vzrušujících episod na silnicích, kdy brzdy skřípou, pneumatiky kloužou a čela jedněch vrážejí do zad druhých.
Při svém nepatrném, padesátikubíkovém žaludku vyžaduji ovšem málo potravy. V oněch počátečních dobách jsem slýchal do omrzení otázku: "Kolik to žere?" Mimochodem, vypadám na žrouta? Můj vlastník nejprve přepočítával spotřebu benzinu na ujeté kilometry, potom se vzdal. Dnes odpovídá: "Tři litry týdně." Je to triumf pro motoristovu kapsu a jestliže je spojen s nějakou nepříjemností, tedy jen s nežádoucí pozorností. Nám se tak stává u benzinových čerpadel. Stojíme v řadě a slyšíme příkazy: "Třicet litrů!", "čtyřicet litrů!" - a když i ta stopětasedmdesátka před námi kategoricky žádá "deset" - tu já sám, nebýt béžově bílý, bych se červenal i se svým pánem, když téměř šeptá muži u čerpadla ty naše "tři". A to mi ještě přeteče nádržka. S tím mužem u čerpadla jsme chtěli navázat přátelství. Sešlo z toho jeho vinou. Kdykoli si mne všiml u pumpy, vždycky potřásl hlavou. A dal bych dva dráty ze zadního kola v sázku, že si ještě neuvědomil, že já s tím, co on považoval za propláchnutí hadice, ujedu vzdálenost z Brna až k Praze! V zimě, kdy se silnic téměř zmizejí motocykly, jen já a jiní Pionýři jezdíme. Nás nespaluje arktická vichřice, jakou vyvolávají silné stroje, jsme lehcí, pomalejší a tudíž i bezpečnější v blátě nebo tam, kde to trochu klouže.
Možná, že do chvíle, než tohle budete číst, dovrším první desítku tisíc kilometrů, při čemž ozdravovnu Mototechny jsem téměř nepoznal. Vzpomínám proto rád na techniky, kteří mne konstruovali a na dělníky v továrně, kde mne vyrobili. Pozdravujte je! Zaslouží si to!
Josef Vaňhara, Gottwaldov I, Školní ul. 203

Když se mi naskytla možnost vyměnit pojízdnou Babettu za dvě torza tohoto typu, rozhodl jsem se ji využít. Přeci jen každý muzejník razí heslo "čím starší, tím lepší". Jedná se o klasické stodolové nálezáky, olámané a nekompletní. Horního se už někdo pokoušel renovovat barvičkami, takže z 5 metrů vypadá celkem k světu. Spodní (rok výroby 1961) v průběhu let trošku vysublimoval do ovzduší, ale to co zbylo má pravou echt patinu. Stroje budou v první řadě použity jako zdroj dílů pro revmaplechového Pionýra a až bude čas, tak zkusím ze zbytku složit druhého, neoskútrovaného, "araba".


Oba jednoskoky jsem trochu políčil. První je vcelku provozuschopný, patiňák je stále statickým exponátem kterému ještě kdeco chybí.




zpět na Motocykly
zpět na hlavní stránku